Články

Následující text obsahuje tyto články:
 
Batoh v hotelové chodbě aneb zamyšlení nad tím, kde a jak používáme hliněné omítky
Carl Giskes z Tierrafina v Brně
Hlína jako naděje pro paneláky aneb na vlhkoměru zas jen 30

Batoh v hotelové chodbě
aneb zamyšlení nad tím, kde a jak používáme hliněné omítky

      Znáte to, stojíte v chodbě hotelu a sbalení čekáte na kolegu z protějšího pokoje. Opřete batoh o zeď a ...

      Nebo raději neopřete?

     K napsání tohoto textu mě přiměl pocit, že bych si raději batoh v hotelové chodbě o zeď opřít neměla, protože bych mohla poškodit ne zcela vhodně provedenou (či nechráněnou) hliněnou omítku. Pocit to byl zarážející a znepokojující - mohu se v prostoru s určitou funkcí chovat tak, jak je pro tento typ prostoru běžné, nebo se mám chovat ochranitelsky k nevhodně použitému materiálu????!!!! Batoh jsem si nakonec neopřela, ale desetiletá děcka rozjařená atmosférou školního výletu rozhodně nic zvažovat nebudou...

     Hliněné omítky vykazují menší odolnost vůči otěru a mechanickému poškození než dnes běžně používané omítky a nátěry z jiných materiálů. Tím spíš je nutné použití a styl úpravy hliněných omítek v konkrétních typech prostor pečlivě zvažovat. Bohužel, velmi často se dnes v záchvatu nadšení z přírodních materiálů setkáme s naprostou ignorací výše zmíněného faktu. Hliněné omítky jsou v některých případech používány nevhodně a velmi často chybí jejich profesionální zpracování. Výsledkem je esteticky nevyhovující povrch materiálu, nutnost oprav poměrně brzo po realizaci, zavádějící dojmy o hliněných omítkách u těch návštěvníků (uživatelů) prostor, kteří mají pouze omezené či povrchní informace, a v neposlední řadě také negativní reklama pro konkrétní výrobce. O plýtvání lidskou energií a finančními zdroji ani nemluvě.

      Když to shrneme:
– hliněnou omítku není vhodné používat bezhlavě všude
– pokud je hliněná omítka použita do míst, ve kterých se očekává zvýšené mechanické namáhání (prostory používané veřejností), je zcela zásadní, aby byl její povrch zpracován profesionálně a dle doporučení výrobce (pokud je použita pytlovaná směs) tak, aby její mechanická odolnost byla co nejvyšší (praktická poznámka: povrch hlazený je odolnější než povrch filcovaný, největší rozdíly zaznamenáme zejména u jemných a dekorativních omítek)
– v místech, kde mechanické namáhání má přesáhnout „rozumnou míru
, je vhodné použít jiný materiál, nebo hliněnou omítku chránit

     Příkladem takovýchto míst jsou např. plochy do určité výšky nad podlahou, kde se očekává okopávání, narážení zavazadly (hotelová chodba, schodiště apod.), nábytkem (učebny, konferenční místnosti) apod.; dále potom plochy výše položené, kde bude docházet k opírání lidí, otírání svršky apod. (šatny atd.).
Při použití jiného materiálu se může jednat např. o oblíbený odolný tadelakt, nebo o stabilizaci hliněné směsi látkou pro to určenou. Povrchovými úpravami, které hliněné omítky chrání, jsou potom různé druhy nátěrů či překrytí jiným ochranným materiálem.

poškození hliněné omítky v učebně (foto KŠ); jedna z příčin poškození – štosovatelné židle  (foto KŠ)
režné plátno tvoří ochranu hliněné omítky v prostoru šatny (foto KŠ); příklad řešení ochrany hliněné omítky pomocí papíru (foto KŠ); ilustrační obrázek – takto by mohla vypadat ochrana spodní části hliněné omítky nátěrem, nebo použití stabilizované hliněné směsi lehce odlišné barevnosti (zdroj: CD „Hliněné omítky”)
kuchyň – povrch stěny je ve spodní části řešen tadelaktem, v horní části hliněnou omítkou (zdroj www.tierrafino.com); na hliněnou omítku navazuje v místě největšího mechanického namáhání obklad (zdroj www.tierrafino.com)
nechráněná plocha omítky vedle postele (foto KŠ); vhodně volená postel s čelem, které chrání hliněnou omítku (foto KŠ)
 
     Smyslem tohoto textu je zejména apelovat na ty, kteří svými rozhodnutími ovlivňují, jak budou hliněné povrchy ve stavbách používaných veřejností vypadat po půl roce používání. Prosím, informujte se o vlastnostech hliněných omítek, hledejte profesionály jak pro fázi návrhu, tak pro fázi řemeslného zpracování, a pokud používáte pytlované směsi, dbejte doporučení výrobců.
 


Carl Giskes z Tierrafina v Brně

    Do Brna zavítal Carl Giskes, špičkový odborník na práci s hlínou v architektuře, aby se s námi podělil o své zkušenosti. Školení se konalo formou workshopu jeden březnový víkend (13. a 14. března 2010) a byl zakončen pondělní akcí pro veřejnost v jednom brněnském podniku. Carl Giskes se téměř celý život zabývá přírodními materiály, z nichž poslední byla a je hlína. Založil firmu Tierrafino s centrálou v Holandsku a pobočkami v mnoha jiných zemích, která se zabývá zejména designově krásnými hliněnými povrchy, marockým štukem a dusanou hlínou. Účastníci workshopu se seznamovali s materiály Lustro, Stone a Finish (pozn. jedná se o obchodní názvy výrobků), jejichž charakteristiku a způsob zpracování přiblížím v následujícím textu.

  zdroj: film The Living Sculpture, Tierrafino

Materiál Stone

    Sobotní den byl ve znamení techniky Stone a Finish, chytře jsme začali prvně jmenovanou, protože je poměrně náročná jak technicky, tak časově. Jedná se o voděodolnou lesklou omítku, svým složením založenou na vápně. Lze ji použít jak do interiéru, tak do exteriéru. Díky její tvrdosti a mramorovému vzhledu je ideální do koupelen, kuchyní, na krby, povrchy stolů, schodiště, sloupy a také další místa, kde vyžadujeme ornament. Tento krásný povrch následuje starou marockou tradici Tadelaktu. Výraz volně přeložen znamená „vetřít, vmasírovat”. V tomto případě se jedná o vtírání tadelaktového mýdla do téměř hotového vápenného povrchu pomocí kamene, přičemž dochází zároveň k leštění. Toto mýdlo, které je tvořeno na bázi čistého olivového oleje, dodává povrchu lesk a voděodolnost. Stone je možné použít taktéž na podlahy, ale je potřeba mít na paměti, že může být poškozen například drobnými kamínky v podrážce nebo podpatky. Proto se doporučuje pouze v místech, kde se lidé pohybují bosky nebo v měkkých botách. V Maroku se na podlahy Tadelakt používá běžně, místní jsou prý zvyklí chodit bosky, takže tento problém se jich netýká. Co se barviv týká, do podlahy by mělo přijít minimum pigmentu, maximálně 1-2 %. Firma Tierrafino dováží tento materiál z Maroka. Díky přidávání hliněných pigmentů dosahuje šesti standardních odstínů. Materiál Stone, jež je možno spatřit v nádherných marockých lázních, vytváří velice elegantní a vyrovnanou atmosféru.
    Popíši zde postup prací krok za krokem, tak jak by bylo nutné je provádět, my jsme však byli některých fází ušetřeni. Prvním krokem je nalezení vhodného kamene. Nejlépe v řečišti, protože zde jsou kameny již omleté do potřebného zaobleného tvaru. Kámen musí být tvrdý, v žádném případě pískovec. Minimem je žula, velmi vhodný je achát. Poté se obrušuje některá z plošek kamene speciálním nástavcem na vrtačce. Pro dokonalé vyhlazení se ploška ještě vyrovnává pomocí velmi jemného navlhčeného smirkového papíru.
 
plošku kamene nutno obrousit smirkem, sada Carlových kamenů
    Dále je nutné nalít vodu do plastové nádoby, ve které je materiál uskladněn, a nechat bez míchání působit ideálně 5 dnů (min. 2, max. 6 týdnů). Jakmile je dosaženo žádané krémové konzistence, materiál se promíchá a začne se s nanášením na plochu. My jsme trénovali nejprve na zkušebních deskách a až poté na stěně. Po nanesení zednickou lžící či kovovým hladítkem se pokračovalo uhlazováním hladítky dřevěnými. V této fázi dochází k vytváření správného tvaru povrchu. Někdy je nutné dřevěné hladítko namočit. Než se přistoupilo k dalšímu úkonu, bylo nutné chvíli počkat, dokud z povrchu nezmizel lesk vody. Poté jsme hladili kovovým či plastovým hladítkem. Plastem přejíždíme velmi zlehka zleva doprava a zprava doleva, při poměrně velkém úhlu náklonu hladítka. Velký důraz kladl Carl na úpravu hran a rohů. K tomu používal napnutý hladký tužší igelitový sáček. Tato místa je dobré ošetřit nejdříve, neboť schnou nejrychleji.
 
po nanesení uhladíme dřevěnými hladítky, uhlazování hrany sáčkem
    Opět čekání, dokud nezmizí lesk vody a poté očekávané leštění kamenem, zatím bez mýdla. Krouživým pohybem malého poloměru přejíždíme z místa na místo. Je důležité nezdržovat se příliš dlouho na jednom místě, protože pak začne voda vystupovat na povrch, a nevyvíjet tlak. Malé kameny jsou určeny na plochu a větší, svou delší stranou, na hrany. Pro lepší uhlazení použijeme ještě zmíněný plastový sáček. Poté následovalo hlazení celé plochy přibližně dvěma zmačkanými mikrotenovými sáčky, opět velmi zvolna, bez tlaku. Proces kroužení kamenem a přejíždění sáčkem může trvat velmi dlouho a opakovat se stále dokola, jak jsme poté zjistili při ztvárňování stěny. Tato fáze trvá opět až do chvíle, kdy je povrch zbaven vlhkosti. To poznáme, když po přejetí prstem po povrchu nezanecháme žádnou stopu. V případě desky to bylo poměrně brzy, avšak u stěny se může jednat o dvě až tři hodiny či pauzu do následujícího dne. Obecně je problém, pokud zeď schne příliš rychle nebo příliš pomalu, a to pravděpodobně v každé fázi. Pokud zeď nechce schnout, je možné na ni přikládat noviny, do kterých se voda postupně vsakuje. Přejíždění mikrotenovým sáčkem nám ukáže, kde je již povrch dobře zpracován kamenem, tzn. kde se již vyskytuje lesklá „mramorovitá” textura, a kde je ještě povrch matný. Tato místa je nutné hladit kamenem dál. Jestliže jsme však něco zanedbali při „fázi plastu”, to už nespravíme. 
    Nyní by v ten správný moment následovalo nanášení mýdla, pokud však máme zájem o tvorbu sgrafita, musíme ji provést ještě před tím. V případě tadelaktového povrchu docílíme efektu dvoubarevnosti kupodivu pouze jedním materiálem o jedné barvě. Vyškrabáváním plošek se totiž dostáváme do spodních vrstev hmoty, kde jsou světlejší částečky, zatímco hlazený povrch je tmavší a barevnější. Po škrabání je samozřejmostí ometení povrchu štětkou. Poté následuje zmíněná aplikace mýdlového potěru. Jedná se o speciální tučné mýdlo, kterým je možné v průběhu práce také ošetřovat unavenou pokožku rukou. Nejprve se přiměřené, poměrně malé, množství látky rozpustí v teplé vodě, poté přidáváme studenou a mícháme. Tato látka se na plochu nanáší velmi zlehka štětkou a poté se roztírá mikrotenovým sáčkem. Jestliže požadujeme voděodolnost povrchu, nanášíme nyní, pokud však mýdlo používáme pouze kvůli výslednému vzhledu, stačí aplikovat až druhý den. Na větší plochy je vhodné mýdlo nanášet v pruzích přibližně 50 cm vysokých, postupně od spodu. Tekutinu necháme chvíli vsakovat a poté opakujeme krouživé pohyby kamenem. Opět bez použití síly. Kámen po povrchu z počátku nebude klouzat hladce, ten se však po chvíli změní – bude jako led – a v těchto místech můžeme i přitlačit. Tekutinu nanášíme několikrát, např. dvakrát či třikrát. Při aplikaci na sgrafita hladíme i škrabané plošky. Pokud se nám při práci povrch někde poškodí, nejprve místo vysušíme papírem a opravíme nasucho kamenem. Za 10 až 15 minut můžeme pokračovat s mýdlem.
  
vyškrabávání ohraničených plošek, tučné tadelaktové mýdlo, vlhký povrch sgrafita
    Po zvládnutí techniky na zkušebních destičkách jsme přistoupili k pásu na stěně. Pás byl ohraničen dvěma dřevěnými latěmi a jako podklad byla použita vrstva cementové malty pro pokládání dlaždic. Zásadou je, že podklad musí být hrubý a minerálního původu. Například cement, vápno nebo hlína. Plocha se nejprve zarovnala kovovým hladítkem ve tvaru mřížky. Šlo pouze o sražení nejvyšších výčnělků a nerovností. Následovalo ometání koštětem kvůli očištění od prachu. Poté se vlhčilo rozprašovačem, aby se v zápětí mohlo nanášet a upravovat 5 mm silné vrstvy načervenalé směsi pomocí stejného postupu jako u destiček. S jediným rozdílem. Mýdlová vrstva nemohla být nanesena dokonce ani až druhý den ráno, protože podkladní cement byl příliš vlhký a vrstva tedalktového materiálu tedy nemohla správně schnout. Chybou mohlo být nanesení cementu příliš krátkou dobou před následnými pracemi, nebo jeho přílišné navlhčení.
    Na rozdíl od destičky, pás zdi měl o poznání větší rozměr a tak i naučený postup potřeboval citlivé poupravení. U hlazení větších ploch dřevěným hladítkem je důležité nezůstávat dlouho na jednom místě a pracovat velmi zlehka, bez tlaku. Krouživé a kratší pohyby je dobré prokládat také delšími tahy větším hladítkem. Tím se stírá troška materiálu, kterou pak můžeme použít na zaplnění menších nerovností, namísto neustálého kroužení. Důležité bylo důkladné zarovnání okrajových částí podél dřevěných lišt, k čemuž se používalo dlouhých úzkých dřevěných hladítek, a samozřejmě úprava rohů. Ani zde se nepoužívá žádná síla, hladítko je, přehnaně řečeno, pouze zavěšeno na prstu a volně jím pohybujeme nahoru a dolů. Nejprve se zarovnávají obě přilehlé plochy stěny a až nakonec roh. Je to jednodušší postup než by byl ten opačný. (Dále se postupuje stejně jako u okrajů destičky, uhlazováním plastovým hladítkem a pevným igelitem.)
 
mřížkové hladítko                                         dlouhé dřevěné hladítko pro úpravu okrajů
    Při následném uhlazování stěny kovovým hladítkem vzniká riziko zanechávání načernalých stop. Proto je vhodné kovové hladítko používat pouze, když je povrch ještě vlhčí, v tomto momentě stopy nehrozí. Při tužším povrchu pak používáme už raději pouze hladítko plastové. Dobrou radou je schovávat si „mlíko”, které na plastovém hladítku zbývá po delších tazích. Lze ho následně např. i po šesti týdnech použít pro případné opravy. Při hlazení plastovým hladítkem netlačíme a nepřejíždíme mockrát, protože tím mohou pod povrchem vznikat nežádoucí vzduchové bubliny. Pokud se povrch začne vydouvat, je nejlepší chvíli počkat (10 až 15 minut) a až poté pokračovat v práci dále.
    Před „mýdlováním”, ke kterému bohužel nedošlo, bylo zapotřebí odstranit dřevěné lišty. Nejprve se tadelaktový povrch na hranici odřízl nožem a poté byly lišty odejmuty. Důležitým upozorněním je nejprve lištu natočit tou správnou hranou k sobě (horní lištu horní hranou a spodní lištu spodní hranou) a až poté oddálit. Samozřejmostí je upravení (zahlazení a zaoblení) okrajů povrchu.
   
cementový podklad          hlazení tadelaktové vrstvy                             detail rohu                                  
    Ošetřování tadelaktové stěny se provádí pomocí mírně vlhké houby, na kterou je naneseno zmíněné mýdlo. Jemně roztíráme a poté usušíme hadrem, abychom zneškodnili šmouhy od houby. Je nutné dobře zvážit plochu, na kterou chceme techniku a materiál Stone aplikovat, jeden zkušený člověk totiž zvládne přibližně 6 m2 za den, či den a následující ráno. Tadelakt byl původně používán z čistě funkčních důvodů na střechy, vršky zídek, na vodní kanály atd. V roce 1968 ho v Maroku objevili lidé z hnutí hippies a začali používat pro design.
 

Materiál Finish

    Materiál Finish je hliněná omítka. Jedná se o čistě přírodní produkt, směs hlíny a barevných písků, nejsou zde použity žádné další pigmenty. Tento materiál je získáván z různých lomů po Evropě a není kontaminován žádnými chemickými přísadami. Mezi jeho vlastnosti patří výborná přilnavost, trvanlivost a barevná čistota.
    
nanášení hliněné omítky, roztírání mokrou houbou, hlazení plastovým hladítkem, nástroje: houba, kartáč z koňských žíní
    Technika nanášení je o poznání jednodušší a časově méně náročná než technika předchozí. Podkladní povrch, který byl tvořen jakýmsi prastarým nátěrem, se ani nevlhčil, přistoupilo se rovnou k nanášení směsi. Po dokončení této fáze se povrch začal ihned zarovnávat a roztírat poměrně hodně mokrou molitanovou houbou. Carl nás upozornil, že v Holandsku se takto upravený povrch považuje za hotový. My jsme však pokračovali dále. Omítka se uhlazovala plastovým, či nerezovým hladítkem. Poté následovala opět mokrá houba, ale už o něco méně nasáklá. Nyní se jednalo v postatě o umývání omítky, které pokračovalo ometáním dlouhým kartáčem z koňských žíní. Pohyb má být prováděn nejlépe silou a dynamicky, čímž se z povrchu ometá písek. Koňské žíně měly pokud možno patřit mongolským koním, poměrně vhodné jsou také kartáče kokosové, ale ty se údajně rychle opotřebovávají. Na stěně se po chvíli začnou objevovat světlejší a tmavší místa, vlhčí a sušší. Je možné pokračovat v kartáčování, čímž dochází k lepšímu sjednocení ploch. Obecně platí čím víc kartáčování, tím krásnější. Postupně se začnou objevovat třpytivá zrnka a omítka je plně zapravena. Omývání a kartáčování lze podle potřeby zopakovat. Do směsi je pro vizuální efekt také možné přidat perleť nebo černé sklo.
   
stěna druhý den po uschnutí, povrch po opětovném namokření a kartáčování, srovnání omítky obyčejné a omítky s perletí
    Jako podklad na hladké či velmi vsakující povrchy je pod hliněnou omítku vhodné použít nátěr Contact. Jedná se o přilnavostní nátěr složený z amoniaku, celulózy, konzervantu (kvůli rozkladu celulózy), parfému (kvůli amoniaku) a dalších příměsí.
    Údržba hliněné omítky je velmi jednoduchá, v případě ušpinění se místo omyje houbou a opět okartáčuje. Pokud se někde vytvoří díra, otřeme houbou, vymácháme v nádobě s vodou a po chvíli se na dně usadí trocha hlíny, kterou dírku zapravíme. Také v případě stěhování je pomoc snadná, materiál se seškrábe do tašky a v novém domě se opět omítne.
 

Materiál Lustro

    Poslední vyučovanou technikou bylo nanášení materiálu Lustro. Jedná se o dekorativní lesklý jílový štuk s velmi pěknou texturou. Lustro znamená v překladu záře, lesk. Je přírodního složení, obsahuje jíl, písek, křídu, vápno a další složky. Je použitelný na stěny, stropy a dřevěný nábytek.
 
nanášení plastovými hladítky                           textura stropu před uschnutím 
    Technika nanášení je poměrně jednoduchá, ale ani zde není mistra bez cviku. Je možné použít běžné nástroje jako váleček či štětku, nebo plastová či kovová hladítka. My jsme pracovali s hladítky. Směs se aplikuje na očištěný podkladní materiál ve velmi tenké vrstvě a zpracuje se do hladka, ne do lesku! Necháme uschnout a poté nanášíme druhou vrstvu, opět velmi tenkou a ihned leštíme. Je dobré pracovat na menších plochách, metr čtvereční za metrem, protože tak máme průběh schnutí a leštění pod kontrolou. Když se povrch včas nevyleští, je potřeba nanést ještě další vrstvu. Nanášení se provádí s poměrně malým množstvím materiálu na hladítku krátkými tahy do různých směrů. Vhodné jsou tahy do obloučků, vlnovek atd. Na stěnách ztvárněných tímto materiálem je velmi dobře znatelný rukopis. Jednotlivé tahy se překrývají, vytvářejí tmavší (tam kde je více materiálu) a světlejší plošky (tam kde je ho méně) a tím také větší hloubku povrchu. Krásný efekt může být docílen použitím odlišných odstínů do jednotlivých vrstev, barvy se vzájemně prolínají díky zmíněným tenčím průsvitnějším ploškám. Nanášení i leštění se provádí hladítkem v poměrně velkém náklonu. Na hraně je velký tlak a není tak potřeba používat sílu. Leští se tahy sem a tam, lesk se objeví v určitém stupni sušení. Dále je také možné použít kuličku vytvořenou z mikrotenového sáčku nebo měkkou leštící látku. Rohy se hladí opět kouskem pevného igelitu. Exponované plochy náchylné k poškození či ušpinění je dobré chránit ochranným voskem. Materiál Lustro může být nanášen a leštěn s cílem dosažení absolutního jednolitého lesku, anebo s cílem mramorovité různosti. Carl je příznivcem spíše tohoto řešení, jednolité stěny mohou působit nudně, a proto jsme se učili tomuto způsobu.
    Následují obrázky ukazují, jak mohou vrstvy zdánlivě klamat svou barevností a jaké textury je možné dosáhnout. Na prvním obrázku je část stropu natřena dvěmi vrstvami a zbytek zatím pouze jednou. Zdá se, že jsou použity různé barvy, jde však pouze o „klam” schnutí. Na obě vrstvy je použit krémový odstín bílé. Další obrázky pak ukazují lesk povrchu a jeho texturu. U posledního obrázku se jedná o světle hnědé odstíny směsi.
   
aplikace druhé vrstvy na strop, lesk při umělém osvětlení, vyhlazený povrch s texturou
   

Hlína jako naděje pro paneláky aneb na vlhkoměru zas jen 30
 
1. Úvod
    Každé ráno se dívám na vlhkoměr v kuchyni svého panelového bytu. Zas jen 30 %. V chladných měsících dennodenně. Často však také jen 25 %, zejména v zimě. Je prokázán vliv relativní vlhkosti vzduchu v interiéru na zdraví člověka. A je známo, že v paneláku je prostě sucho. Možná je tedy lepší vlhkoměr vůbec nemít... nebo... se můžeme zamyslet nad možnostmi, jak vlhkost v bytě zvýšit.
 
2. Vlhkost v interiéru
    V dnešní době trávíme uvnitř budov většinu času, často až 90 %. Jistě, většina lidí žijících v panelových sídlištích netráví ve svém bytě celý den. Již z historie známe problematiku opuštěnosti sídlišť během pracovní doby. Ale jednak jsou tu stále lidé, u nichž je tomu jinak, jako matky s dětmi na mateřské dovolené, lidé v důchodu a lidé pracující doma, a jednak samotný popracovní večer a noc strávená v panelovém domě „dělá své”.
    Jak píše Gernot Minke [1] ve své knize Building with Earth (Stavění z hlíny), ačkoli lidé okamžitě vnímají vzestup či pokles teploty, negativní vliv příliš vysoké či nízké vlhkosti zatím není v obecném povědomí. Výzkum ukázal, že déletrvající vlhkost pod 40 % může vysušit sliznice, což v některých případech vede ke snížení odolnosti proti nachlazení a podobným nemocem. Za normálních podmínek totiž sliznice průdušnice absorbuje prach, bakterie, viry atd. a vrací je zpět do úst pomocí vlnivého pohybu epitelových vlasů. Když je však tato absorpce a transport narušen vysoušením, cizí organismy se mohou dostat až do plic a způsobit zdravotní problémy.
    Vyšší relativní vlhkost vzduchu (avšak nepřesahující 70 %) má mnoho pozitivních účinků. Snižuje množství jemného prachu ve vzduchu, aktivuje ochranný mechanismus pokožky proti mikrobům, omezuje výskyt mnoha bakterií a virů, redukuje pachy a snižuje statický náboj předmětů v místnosti.
Vlhkost v místnosti by se tedy měla pohybovat mezi 40 % a 70 %. V chladných měsících je však dosažení a udržení těchto hodnot v klasickém paneláku zhola nemožné.
    Za normálních podmínek. Samozřejmě, pokud bychom například do místnosti umístili „nenormálně” vysoký počet rostlin, lidí či zvířat, nebo intenzivně vařili na všech čtyřech plotýnkách vařiče a nevětrali, magickou hranici 40 % bychom jistě překročili, ale uvažte sami...
Řez průdušnicí nedotčenou a s vysušenou okoralou sliznicí (zdroj: G. Minke: Building with earth)

3. Použití hlíny
    A zde přichází ke slovu hlína. Tento materiál má schopnost udržovat vlhkost vzduchu v interiéru v rovnováze jako žádný jiný stavební materiál. Je totiž schopna poměrně rychle pojmout vzdušnou vlhkost a pak ji postupně uvolňovat zpět do interiéru [2]. Pro použití hlíny v panelákovém bytě existuje několik možností.
 
3.1. Hliněné omítky
    První, nejznámější a v interiérech zatím nejpoužívanější, je aplikace hliněných omítek. Zpracování hliněné omítky není náročné. Pro komerční využití ji lze koupit v podobě připravené suché směsi. Ta se smíchá s vodou a nanáší se podobně jako jiné omítky. Dokonce ji lze nanášet i strojově stříkáním. Jemná hliněná omítková směs se může dobarvit přírodními pigmenty, čímž vznikne barevná stěrka. Přestože na hladkých betonových stěnách stačí provést hliněnou omítku tenkovrstvou, doporučuje se její celková tloušťka alespoň 30 mm, aby měla omítka alespoň nějakou účinnost. Kdybychom se ale rozhodli, že tedy použijeme omítku tlustou rovnou 10 cm, musíme počítat s tím, že už tak malý panelákový pokoj se nám tím ještě zmenší. Například z rozměrů 2,5 m x 3,2 m nám zbude pouhých 2,3 m x 3 m. Tyto rozměry však již ani nesplňují minimální normovou hodnotu plochy místnosti pro jednu osobu, která činí 8 m2. Kromě samotné tloušťky omítky, tzn. vlastně objemu hlíny, který do interiéru umístíme, je velmi důležité složení směsi, poměr písku a jílu v omítce. Protože čím více písku, tím menší schopnost stabilizace vlhkosti.
    Nicméně to, že jsou hliněné omítky z variant použití hlíny zatím nejznámější a nejpoužívanější neznamená, že jsou nejúčinnější. Důvodem je jednak již zmíněný určitý podíl písku, kterému se nevyhneme, a jednak fakt, že rozšířené jsou spíše omítky tenčí než tlustší. Bohužel. Je totiž možné provádět i omítky vícevrstvé, tlusté až 10 cm, jejichž spodní vrstva je jílovější, a proto pro regulaci vlhkosti v interiéru mnohem účinnější.
                                             
Příklad použití v interiéru (zdroj: Rigi)                               Barevné odstíny omítek Picas (Rigi)

    Z hlediska většího poměru jílové složky jsou na tom mnohem lépe nepálené cihly či dusaná hlína. Čistě teoreticky si v bytě můžeme vytvořit jakési předstěny z nepálených cihel či dusané hlíny, na problém malého prostoru zde však narážíme ještě víc.

3.2. Hliněné obkladové desky a panely
    Podívejme se tedy na další alternativu, a tou jsou hliněné obkladové desky či panely. Spojuje se v nich přijatelná tloušťka (2,5 cm, 3,5 cm, 5 cm) a zároveň vyšší podíl jílu než v hliněných omítkách. Jedná se o prefabrikáty, tudíž odpadá mokrý proces na stavbě. Tento sortiment kusových staviv se v současné době vyrábí bohužel jen v sousedních zemích, u nás se dosud nenašel výrobce. Situace je zatím ve stadiu příprav a pokusů. Výrobky se dovážejí převážně z Německa. Panely a desky jsou po montáži omítnuty.
 Montáž hliněných panelů

3.3. Cihly a stavební dílce z nepálené hlíny
    Ve výčtu možností jsme se až doposud zabývali pouze povrchovou úpravou vnitřních stěn. Nyní se však zaměřme na odlišný princip použití hlíny v bytě. A to na samostatné konstrukce. Je dobře známo, že obyvatelé panelákových bytů si své domovy čím dál častěji přizpůsobují osobním potřebám. Ať už se to týká rekonstrukcí stávajících bytů, nebo klientských změn u bytů ještě neobydlených. Většinou se jedná o podobná půdorysná schémata s malými pokojíky. Tudíž spíše než k dostavbě nových konstrukcí dochází k bourání některých příček a propojování prostorů. Nicméně v jistém procentu změn se může jednat o přesun příčky (tzn. zbourání staré a postavení nové) či dostavbu příčky další. A právě v těchto případech lze jako stavení materiál použít nepálené hliněné cihly či stavební dílce. Pro akumulaci a následné vydávání vlhkosti jsou celé stěny z nepálených cihel efektivnější než „pouhé” hliněné omítky. Tyto příčky je možné dále omítnout hliněnou omítkou, nebo je ponechat jako režné.
    Ať už se jedná o cihly, panely, či hliněné omítky, je nutné zvážit jejich umístění v bytě. Jejich vlhkostní vlastnosti se nejlépe zúročí v místech vyššího výskytu vlhkosti, jako je koupelna, kuchyň a ložnice.
 
3.4. Problém vysoké vlhkosti, plísně
    Současný trend zateplování a utěsňování panelových domů přináší však problém opačný. Jedná se o příliš vysokou vlhkost, která je příčinou řady neblahých a zdraví škodlivých procesů. Jde o známé plesnivění stěn, které je nejen závažným estetickým problémem, ale zejména zdravotním rizikem. Ne že by snad relativní vlhkost překročila hranici 70 %, ale spolupůsobení použitých materiálů a fyzikálních podmínek vede ke změně rosného bodu, což může mít za následek právě zmíněné plesnivění. I zde je použití hlíny velice vhodným řešením. Na závěr se tedy nabízí shrnutí – hlína jako regulátor a stabilizátor vlhkosti v interiéru napomáhá řešit příliš suché klima ve starých panelových domech, stejně jako přílišnou vlhkost v panelácích zateplených, s novými okny.
 
Literatura:
1. MINKE, G. Bilding With Earth: Design and Technplogy of a Sustainable Architecture, Berlín: Birkhauser Verlag AG, 2006.
2. ŽABIČKOVÁ, I. Hliněné stavby,  Brno: Era 21, 2002.
 
Článek byl publikován ve sborníku mezinárodní konference Zdravé domy 2009 a na www.claygar.cz/cz/aktuality/hlina-jako-nadeje.
 

 

 
 

 

 
TOPlist